SA Checker je nefunkcni, duvodem je zmena systemu na strankach SA! Protože nemám permanentně čas a věnuji se jiným aktivitám další verze aplikace NEbude!

Děkuji za pochopení

Lukas

Tak tady  konečně můžu dát článek o prográmku na kterém dělám už slušné dva týdny. Původně jsem si chtěl napsat jen krátký skript pro kontrolu volných míst mezi Zlínem a Brnem, ale nějak se to rozrostlo  

Ve zkratce: “Program SA Checker 2011 v pravidelných intervalech kontroluje počet volných míst ve vybraných spojích (autobusech) společnosti Student Agency a v případě, že je ve spoji volné místo, upozorní opakovaným  zvukovým signálem.”.

Když si na stránkách Student Agency /SA/ naleznete spoj, kterým chcete cestovat, ale není tam volné místo, stačí si zapnout tento program. Ovládání je velmi jednoduché. Stačí si vybrat odkud kam chcete jet a pak datum kdy. Po kliknutí na “Zobrazit časy odjezdů” se naplní seznam časy odjezdů podle vámi zadaných kritérií. Pak si jen stačí vybrat čas, označit jej a kliknutím na “Přidat spoj na sledování” se zařadí do tabulky sledovaných spojů. Od té doby do odjezdu nebo dokud jej sami neodstraníte bude pravidelně kontrolován a pokud bude nalezeno alespoň jedno volné místo, program vás upozorní zvukovým signálem.

EDIT:

Tak jsem hodil na stránky novou verzi 1.1, která je k nerozeznání od té staré, ale přece jen se něco změnilo Hlavní body dám tady, ale jinak bližší info najdete na stránkách z odkazu na konci článku.

• změna signálu upozornění
• větší rozsah monitorování chyb
• instalace přes “exe” soubor

Další verze je na stránkách, tentokrát 1.2.

• instalace byla kompletně převedena do češtiny
• SA checker v 1.2 by měl obsahovat všechny spoje v rámci ČR.

Podrobnosti jsou uvedeny na stránkách z odkazu na konci článku.

Pro stažení a více informací klikněte zde.

Otázka stará jako čaj. Pro upřesnění jen dodám, že otázka se týká vody na čaje, které se zalívají vodou o nižší teplotě než 100°C.

Já osobně vodu nechávám úplně sevřít, to znamená dosáhnout varu a pořádně „rozbublat“. Pokusím se zde uvést všechny zápory, které tento postup má a vysvětlit, proč to i přesto dělám.

První a nejvíce diskutovaným proti je ztráta kyslíku ve vodě při vzrůstající teplotě. Je to běžný jev, na který je i fyzikální vzorec, konkrétně se jedná o Henryho zákon. Zjednodušeně řečeno obsah plynů ve vodě závisí na teplotě vody a tlaku. Někdy se setkávám na stránkách o čaji s pojmem „mrtvá voda“, někteří tímto termínem označují právě vodu zbavenou kyslíku po zahřátí na vysokou teplotu. Málokdy se tam ale zmiňují o tom, že voda má schopnost nejen kyslík ztrácet, ale také vstřebávat. To znamená, že pokud vezmeme vodu z konvice a přelijeme ji například do termosky, dochází k prvotnímu skokovému ochlazení a začne docházet k absorpci plynů do vody. Předpokládám, že hodně lidí používá „slévátko“, ve kterém si chladí vodu na potřebnou teplotu pro záliv. I během této doby voda absorbuje kyslík a nakonec poslední krok, přelití vody do konvičky (kyusu, gaiwanu, …) kdy dojde k mísení vody a okolního kyslíku obsaženého ve vzduchu s čajovými lístky. V této době již je ve vodě obsaženo přiměřené množství kyslíku ve vztahu k teplotě.

Nepopírám, že při srovnání obsahu rozpuštěného kyslíku ve vodě, která si prošla varem a byla takto ochlazena a vodě, která byla odstavena před dosažením varu, je patrný rozdíl. Ale pro mě pár miligramů na litr je zanedbatelná ztráta pro lepší pocit, že jsem uvařil nějakou tu záludnou bakterii .

Další zajímavou praktikou je „oživování vody“, tedy smíchání horké vody se studenou. Je to hodně stará věc, pravděpodobně to začali praktikovat v čajovnách, když nestačili chladit vodu. Těm, co mají v takových věcech zálibu, doporučuji zkusit studenou vodu ještě více zchladit, ta pak absorbuje ještě více kyslíku.

Posledním záporem co mě napadá je, že někteří nechávají vodu v konvici a několikrát po sobě ji nechávají projít varem, to nedoporučuji. Opakovaným vařením dochází ke koncentraci solí, uhličitanů a hromadění kovů, které ovlivňují chuť čaje. Mohou ji i naprosto změnit.

Závěrem:

Nemohu přímo říct, co je obecně lepší, jestli vodu odstavit nebo dovařit. Nicméně si myslím, že je nejlepší se řídit podle chuti. Pokud máte vodu před zahřátím chutnou a dobře vonící, je pravděpodobné, že po dosažení varu, vlivem chemických reakcí, ztratí svou chuť a možná místo ní získá horší. Pokud však máte vodu tvrdou a né zrovna kvalitní jako já na koleji, pak si myslím, že převařením není co ztratit .

Poznámka 1:

Nevím, proč se někteří lidé tak rozčilují nad tím, když voda není podle jejich představ, vždyť voda nemá žádnou přesně danou chuť, tu určují až příměsi, nechtěl bych vidět, jak by někdo pil čaj z destilované vody.

Poznámka 2:

Díky různým typům vody, můžeme z jednoho druhu čaje vytvořit čaje zcela nové, objevovat nové chutě. Příměsi ve vodě změní nejen chuť, ale i barvu nálevu a vůni.

Poznámka 3:

Pro ty co je zajímá problematika kolem plynů ve vodě, rozpustnosti, vlivu teploty a podobně, doporučuji projít weby věnující se akvaristice, tam se tomuto tématu věnují velmi podrobně.

První otázka, kterou si časem položí každý, kdo má rád čaj. Asi každého hned napadne, že nejjednodušší je nalít si vodu z kohoutku, potom následuje koupit si balenou vodu, někde si zajít ke studánce pro vodu pramenitou a v dnešní době stále populárnější voda z filtračních konvic.

Voda z kohoutku

Nejdostupnější řešení, které je diskutované snad všude na internetu. Má mnoho kladů, ale i záporů. Pro lepší přehled bych ji ještě rozdělil na měkkou a tvrdou. Asi nejhorší, co se může stát je, že máme doma tvrdou vodu. To znamená, že obsahuje zvýšené množství kalcia, tedy vápníku. Asi každý se již setkal se zanesenými varnými konvicemi, které mají na spirále a po stěnách drobný nános bílého prášku. Taková voda poměrně silně mění chuť čaje. Jednou z možností jak se kalcia zbavit je použít filtrační konvice s filtry, které nás nadbytečného kalcia zbaví, budu se jim blíže věnovat níže. Při troše štěstí máme vodu měkkou, ta je pro čaj optimální a čaj si uchová svou přirozenou chuť.

S vodou z kohoutku se pojí několik dalších skutečností, kterých by si měl být člověk vědom. První je problém známý jako CHLÓR. Hodně lidí si s ním dělá starosti a tvrdí, že znehodnocuje chuť vody. Nedá se než nesouhlasit, ale chlór má tu krásnou vlastnost, že se z vody postupně uvolňuje, takže pokud máte doma více chlorovanou vodu, stačí ji na pár minut nechat odstát a nepříjemná chuť vyprchá. Dalším aspektem jsou vodovodní trubky, ty se časem zanáší minerály, solemi, které se přenášejí do vody, čímž ovlivňují její chuť. Asi poslední věcí je samotný vodní zdroj, ten ale člověk neovlivní.

Balená voda

Taky jistě dostupné řešení, podle mě sice trochu nešťastné, ale někdy se to může hodit. Výhodou je, že balená voda je měkká a pokud je to kojenecká voda, tak je zbavena i minerálů, které mohou pozměnit chuť čaje. Na druhou stranu tu existuje mnoho záporů. Prvním negativem je cena, dnes je běžné zaplatit za 1.5 litru 10 a více český korun, což je z dlouhodobého hlediska šáhnutí do kapsy a taky se s tím člověk musí tahat z obchodu. Potom je zde otázka, co je zdravější, balená voda nebo ta z kohoutku? Jednoznačnou odpověď nemám, ale koneckonců co může být zdravého na vodě v plastové láhvi, která tam bez přísunu vzduchu leží několik měsíců, možná i let.

Pramenitá voda

Původní voda, používaná pro přípravu čaje ve staré Číně a dodnes používaná při obřadech. Tato voda se nedá moc nikam zařadit. Každá studánka je jiná. Voda je zajímavá látka a má vlastnost vázat na sebe všechno čeho se dotkne. Z toho plyne, že okolí, ve kterém se studánka nachází, přímo ovlivňuje výslednou chuť vody. Například pokud je v okolí zdroje vody vápenité podloží, může být extrémně tvrdá. Pokud je v okolní hornině hodně železa, projeví se na vodě kovovou chutí a typicky narezlou barvou usazenin. Tak či tak, je to pravá přírodní voda.

Voda a filtry

Na trhu je velká spousta filtračních konvic, ty dokážou zbavit vodu z kohoutku všech jejich špatných vlastností. Filtrační konvice bývají často používány v čajovnách a získávají si stále větší oblibu. Určitě je to příjemný luxus, ale nutno říct, že nejsou nejlevnější. Prvotní investice je kolem 1500,-, ale je potřeba průběžně měnit filtry a ty také nejsou nijak zvlášť levné. Tím nijak levné myslím, že v porovnání s vodou z kohoutku to vychází dráž, ale v porovnání s balenou vodou je to stále levné řešení.

Shrnutí:

Máte někde ve svém okolí s přírodní pramenitou vodou ideálních vlastností
—— založte si čajovnu.

Máte dobrou pitnou vodu z kohoutku
—— naprostá výhra!

Chcete lepší vodu na čaj a Vaše voda z kohoutku je nekvalitní
—— investujte a kupte si filtrační konvici.

Nekvalitní voda a nedostatek peněz
—— občas si kupte balenou vodu a co nejdříve se přestěhujte.

Zelený čaj (japonsky: 緑茶 Rjokuča) je v Japonsku všudypřítomný, bývá nazýván „Japonský čaj“ (japonsky: 日本茶 Nihonča) nebo dokonce jen „čaj“ (japonsky: お茶 Oča) a je téměř jediný druh čaje zde pěstovaný. Nejlepší japonské čaje pocházejí z oblastí Udži a z prefektura Šizuoka. Kvalitní čaj se však pěstuje takřká v celé jižní části Japonska.

Různé druhy se dělí především dle způsobu zpracování, od každého existuje mnoho variant jak cenových, tak kvalitativních. Existuje také řada zvláštních čajů, které jsou mimo toto spektrum. Důležitým faktorem je pak také použitý kultivar (odrůda) čajovníku, který, stejně jako u vína, dává čajům specifika své chuti. Pro zjednodušení však zůstaňme pouze u dělení dle zpracování.

番茶 Banča (Bancha, běžný čaj)

Základní třída japonského zeleného čaje. V japonsku běžně podávaný k jídlu, díky nízkému obsahu kofeinu je vhodný i k večernímu popíjení. Nálev bývá světle zelenožluté barvy, chuť bývá výrazná, často s tóny mořských řas.

煎茶 Senča (Sencha, sekaný čaj)

Nejrozšířenější typ japonského čaje. List, jehož oxidace byla zastavena napařením, je svinut do tenkých tmavě zelených jehliček. Sencha označuje způsob zpracování čaje, lze se tedy setkat s čaji velmi nízké kvality až po zcela ručně zpracované exkluzivní čaje, jejichž cena dosahuje takřka astronomických hodnot.

冠茶 Kabusé (Kabuse, zakrytý čaj)

Kabusé je čaj zpracovaný stejným způsobem jako Sencha, liší se však tím, že čajovníky byly před sklizní na 10 dní zastíněny. Takové čaje pak mají chuť jemnější a méně trpkou než-li klasická Sencha.

玉露 Gjokuro, (Gyokuro, Nefritová rosa)

Čaj, který bývá často špatně označován za nejkvalitnější japonský čaj. Ve skutečnosti se opět jedná o čaj, pro který je charakteristý především způsob zpracování. Je produkován z čajovníků, které byly před sklizní 30 dní stíněny a pro jeho výrobu jsou vhodné jen některé kultivary (např. Gokoh, Saemidori, …). Nálev těchto čajů bývá velmi plný, kulatý, zelenobílé “mléčné” barvy a velmi syté, nasládlé chuti. V těchto čajích bývá nejzřetelnější typická chuť umami.

抹茶 Mačča (Matcha, drcený čaj)

Velmi kvalitní práškový zelený čaj používaný zejména při čajových obřadech. Nyžší sorty čaje Matcha se používají i v potravinářství – jako příchuť do zmrzlin a jiných japonských sladkostí.

玄米茶 Genmaiča (čaj s hnědou rýží)

banča s přídavkem pražené hnědé rýže (genmai).

茎茶 Kukiča (Kukicha, stonkový čaj)

Čaj produkovaný z “odpadu” z výroby čajů Sencha či Gyokuro. Dle sorty bývá v tomto čaji různý podíl řapíků, čajové prachu a zlomkového listu. Chuť většinou bývá lehčí, s výraznými trávovými tóny.

焙じ茶 Hódžiča (Hōjicha, na pánvi sušený čaj)

Pražená Kukicha.

玉緑茶 Tamarjokuča (Tamaryokucha)

Zelený čaj, někdy označovaný též jako Guricha, který bývá svinut po vzoru čínských čajů do zakroucených “drátků”. Tím se liší od všech ostatních japonských čajů. U některé čajů Tamaryokucha byla oxidace zastavena lehkým pražením, namísto napaření lístků. Takový čaj se pak označuje jako Kamairi Tamaryokucha. Chuť těchto čajů bývá plná, lehce pečená, nasládlá, u nejvyšších sort pak částečně připomíná čaje typu Gyokuro.

Jak jsem již psal v článku o zeleném čaji, tady je rozdělení, které jsem našel na české wikipedii a částečně doplnil z wikipedie anglické. Zde samozřejmě není plný výčet všech zelených čajů, ale pouze pár, který se někomu chtělo sepsat. Nicméně mě to přijde jako pěkný pokus o zabrazení ucelenějšího pohledu na čínské čaje. Pokud by to měl někdo zájem doplnit, budu jedině rád, ale udržovat to aktuální je dost těžké, protože mnoho druhů se přestává vyrábět a jiné se zase vracejí, není to žádný ucelený neměný stav trvající navěky.

Provincie Zhejiang 浙江

Zhejiang je domovem nejznámějšího z čajů, Xi Hu Longjing (西湖龙井，Loong Tseng), ale také mnoha dalších vysoce kvalitní čajů.

龙井 Longjing

Nejznámější z vynikajících čínských čajů z Hangzhou, jeho jméno v čínštině znamená dračí studna. Je sušený na pánvích a má specifický plochý vzhled. Jeho napodobování je obvyklé, a vlastně většina z množství dostupného na trhu je produkována v provincii Sichuan a není tedy originálním čajem Longjing.

景宁惠明茶 Hui Ming

Pojmenován podle kláštera v Zhejiangu.

开花龙顶 Long Ding

Čaj z kraje Kaihua, znamý jako dračí hora.

华顶云雾 Hua Ding

Čaj z kraje Tiantai, pojmenovaný podle vrcholku v Tiantajském pohoří.

天目青顶 Qing Ding

Čaj z Tian Mu, také známý jako zelený vrcholek.

平水珠茶 Gunpowder

„Střelný prach“, populární čaj známý také jako zhuchá. Pochází ze Zhejiangu, ale pěstuje se po celé Číně.

Provincie Hubei 湖北

玉露 Yu Lu

Napařovaný čaj známý jako Gyokuro (Nefritová rosa) vyráběný v japonském stylu.

Provincie Henan 河南

信阳毛尖 Xin Yang Mao Jian

Slavný čínský čaj nazývaný také zelený tips.

Provincie Jiangsu 江苏

洞庭碧螺春 Bi Luo Chun

Slavný čínský čaj z Dong Tingu známý také jako zelené hlemýždí spirálky. Podobně jako u čaje Longjing, je běžné jeho napodobování čajovými obchodníky, takže nabízený čaj může ve skutečnosti pocházet z provincie Sichuan.

南京雨花茶 Rain Flower

Dešťová růže, čaj z Nanjingu.

金坛雀舌 Que She

Pochází z města Jin Tan z provincie Ťiang-su.

水西翠柏 Shui Xi Cui Bo

太湖白云 White Cloud

Provincie Jiangxi 江西

珍眉 Chun Mee

Jméno znamená „vzácné obočí“, pochází z Jiangxi, ale pěstuje se i jinde.

Gou Gu Nao

Hodně známý čaj a držitel mnoha národních ocenění.

Yun Wu

Čaj známý také jako čaj mraků a mlhy.

Provincie Anhui 安徽

Anhui je domovem tří z nejslavnějších čínských čajů.

大方 Da Fang

Čaj z vrchu Huangshan.

黄山毛峰 Huangshan Mao Feng

Další slavný čínský čaj z vrchu Huangshan.

六安瓜片 Lu An Guapian

Slavný čínský čaj, také známý jako melounové semínko.

太平猴魁 Hou Kui

Slavný čínský čaj, také známý jako opičí čaj.

屯绿 Tun Lu

Čaj z okresu Tunxi.

火青 Huo Qing

Čaj z kraje Jing, známý také jako hořící zeleň.

雾里青 Wuliqing

Wuliqing byl znám již od dynastie Songa. Od roku 2002 se vyrábí Wuliqing ynovu, podle původní metody zpracování společnosti s názvem Tianfang (天 方). Zhan Luojiu čajový expert a profesor na Vysoké škole zemědělské Anhui, který obnovil jeho výrobní postup.

Hyson

Čaj střední kvality z mnoha provincií, raný sběr.

Listy pro oolong se sklízejí později než pro zelený čaj a okamžitě po sklizni se musí zpracovat. Nechají se zavadnout na přímém slunci a pak se protřásají buď v bambusových koších, nebo podle oblasti třeba na železných plátech. Tím se jemně naruší okraje listů a započne slabší proces oxidace. Pokračuje se v protřásání v kombinaci se sušením, dokud listy jemně nezežloutnou (to se může lišit podle druhu oolongu). Proces oxidace je asi po dvou hodinách ukončen prudkým zahřáním, doba se liší podle toho, jestli chceme, aby se čaj blížil více černému čaji – prodlužování oxidace, nebo zelenému čaji – zkrácení času oxidace. Výsledkem jsou celé listy, které jsou tak typické pro oolongy.

Oolongy se mohou dále dělit na více a méně oxidované, ale podle mě to jen znepřehledňuje rozdělení. Důležité je vědět, že délka oxidace nám určuje základní vlastnosti čaje. Mezi hlavní patří barva nálevu (čím delší oxidace, tím sytější a tmavší barva ), chuť čaje a v neposlední řadě taky množství kofeinu (teninu).

Podle legend co jsem našel na internetu a ani jedné nevěřím , vznikl oolong takto:

Legenda no. 1

„Jednou někde v Číně mnoho let zpátky jeden vlastník plantáže začal sušit čaj, po chvíli jej ale vyrušil černý had a on se natolik polekal, že utíkal domů. Když se po několika dnech vrátil, zjistil, že jeho čaj má zvláštní barvu a je jemně zoxidovaný. Myslel jsi že o svou úrodu přišel, ale když z ní uvařil čaj, zjistil, že nápoj má výbornou a osvěžující chuť.“

Legenda no. 2

„Jednou někde v Číně mnoho let zpátky Wu Liang sušil u své plantáže čaj, když zahlédnul u řeky jelena. Ulovil jej a donesl domů. Byl natolik zabrán do zpracovávání jelena, že zapomněl na jeho čaj. Na druhý den přišel na plantáž a zjistil, že jeho čaj změnil barvu, myslel si, že je čaj zničený a že jej bude muset vyhodit. Bylo mu však jeho čaje líto a tak jej nechal dosušit a později, když jej ochutnal, zjistil, že má krásnou barvu a aromatickou chuť.“

Nutno dodat, že oolong se v Číně překládá i jako černý had nebo černý drak (wu long), takže možné je všechno, ale spíš se jedná o jednu z mnoha vymyšlených legend, které mají Číňané rádi.

Poznámka

V Číně se oolong často označuje jako čaj „modrozelený“, „ žlutozelený“, nejspíš podle barvy nálevu. Samotný název oolong je anglickou zkomoleninou čínského wu Long.

Druh čaje, o kterém se říká, že to je „pravý čaj“. To pravděpodobně vychází z toho, že zpracováním se nejvíce blíží k původnímu zpracování čaje, jak to začali Číňané několik tisíc let zpátky. Tento čaj je dobře poznat podle zbarvení nálevu, které prolíná snad všechny odstíny zelené. Rád bych zde uvedl i aspoň základní charakteristiku chuti čaje, ale na to si netroufám. Stejně jako je rozdílné spektrum barev nálevu, stejně je to i s chutí.

Na konečnou chuť čaje má velký vliv mnoho faktorů jako nadmořská výška, kvalita půdy, vlastnosti ovzduší, vlhkost, stáří čajovníku a podobné. Dalším a neméně důležitým faktorem je způsob zpracování, který má sice vždy základ v jedné společné charakteristice, která určuje, že se jedná o zelený čaj a tedy vynechání procesu oxidace. To nám říká, že stejný kultivar (odrůda) zeleného čaje z jedné plantáže, oblasti může být naprosto odlišný od stejného typu z jiné oblasti. Neuvěřitelné množství typů zelených čajů, které nám nabízí produkční oblasti jen z Číny a Japonska je natolik rozsáhlé, že nabízí tak obrovskou škálu různých chutí, že si nedovolím říct, že nějaká jedna je ta původní, podle které rozeznáme, že se jedná o zelený čaj.

Postup zpracování je tedy charakteristický pro každou produkční oblast, ale můžeme si uvést dva základní postupy pro ukončení oxidace bez přesných detailů, kterými projde každý zelený čaj okamžitě po sesbírání lístků z keřů.

Čína

„Proces oxidace je ukončen zahřáním na kovových pánvích, jedná se o tradiční čínský způsob používaný již mnoho let.“

Japonsko

„Proces oxidace je ukončen propařením lístků horkou parou, jedná se o tradiční japonský způsob.“

Další postup záleží na třídě čaje a produkční oblasti, obecně však lze říci, že následuje hnětení, tvarování, sušení, třídění a poslední fází bývá dosušování.

Protože čaj neprochází oxidací, nevytvoří se v něm velké množství kofeinu (teinu). To umožňuje, aby jej pily děti a taky aby jeho léčivé schopnosti poznali i lidé se zdravotními problémy. O léčebných účincích zeleného čaje existuje velké množství studií snad ze všech koutů světa. Myslím, že každý, kdo propadl pití zeleného čaje, je si mnoha jeho účinků vědom.

Tady bych rád uvedl základní rozdělení čínských a japonských zelených čajů, které jsem našel na wikipedii. Ten kdo to přeložil si s tím dal jistě práci a je to velmi pěkně udělané a stručné, což se málo kdy vidí.

Čínské zelené čaje

Japonské zelené čaje

Červený čaj je název užívaný v Čině pro druh čaje, jež je typický svým tmavými barvami nálevu, přecházejícími od tmavě hnědé až téměř k černé s červenými odstíny. V Evropě tento typ čaje označujeme jako „černý čaj“. V západním světě se podle wikipedie označení červený čaj pojí s Jihoafrickým Roibosem, ten však vůbec nepochází z rostliny Camellia Sinensis, ale z bobovité rostliny Aspalathus Linearit vyskytující se v oblasti Cederbergu.

Červený čaj se vyznačuje výraznou vůní a chutí. Po dlouhou dobu to byl jediný typ čaje známý tady v Evropě a i teď zaujímá většinový podíl na čajích vyvážených na západ. Důvodem je jeho schopnost si déle udržet svou vůni a chuť. Podle mého názoru byl tento fakt patrný především v dřívějších dobách, kdy technologie skladování potravin nebyla na příliš vysoké úrovni. Dnes si můžeme i zelené čaje při správném skladování užívat velmi dlouhý čas, přinejmenším do další sklizně . Nicméně dříve se červený čaj pro jeho velkou oblibu a dobrou skladovatelnost používal jako platidlo při obchodu v mnoha zemích světa.

Ve zpracování červeného čaje je důležitý především proces oxidace. Pokud bych se měl vrátit k článku „Obecně o čaji“, kde jsem se snažil popsat obecný postup zpracování čajů, myslím, že nejlépe by seděl právě na červený čaj. Ten si skutečně projde všemi těmito fázemi:

1. Čajové lístky sesbírány na plantážích.
2. Pak procházejí procesem zavadnutí, kdy jsou sušeny, ztratí tak třetinu své vody a jsou připraveny pro svinování.
3. Dříve se mezi dlaněmi svinovaly listy, aby popraskaly a uvolnily šťávy pro oxidaci, dnes to zvládají i stroje.
4. Při oxidaci chemické procesy probíhající v listech určí budoucí chuť čaje a také obsah teinu (kofeinu).
5. Dále se sušením oxidace ukončí, lístky ztratí zbytky vody a získají své konečné zbarvení.
6. Třídění je proces, kdy se rozdělí lístky na jednotlivé výrobní druhy, podle velikosti lístku a zbaví se nečistot jako stopek a čajového prachu.
7. Balení je poslední čím musí čaj projít před odesláním z továrny. Čaj je umístěn do kontejnerů, které jej chrání před vlivy jako vlhkost, vzduch podobně.

Jak jsem již zmínil, červený čaj zaujímá velkou část trhu a tomu se částečně podřídily i postupy, kterými je tento čaj zpracováván. Z velké části se proto využívají stroje. Existuje například několik přístupů k třetímu bodu našeho postupu.

Prvním, je CTC (Crushing-Tearing-Curling), tedy drcení, trhání a svinování, které velmi pečlivě připraví čaj pro oxidaci, na druhou stranu však roztrhá čaj na malé kousíčky. Tento postup se používá pro výrobu převážné většiny sáčkových čajů.

Druhým je LTP (Lawrie Tea Processer), nazvaný podle svého vynálezce. Lístky jsou nařezány na malé kousky a pak sesypány do žlabu, kde dochází k oxidaci. Opět se tato metoda používá pro sáčkové čaje.

Více se těmto metodám budu věnovat v článku o výrobě a zpracování čaje, ale už teď bych chtěl předeslat, že sáčkové čaje nemusí nutně znamenat, že se jedná o nekvalitní čaj (míněno, že by k výrobě byly použity nekvalitní čajové listy), ale zpracování je natolik destruktivní, že v sáčku pak vidíme pouze jakousi usušenou drť, které navíc malý pytlík brání v kvalitním vyluhování. To neplatí obecně o všech čajích, ale o většině levných výrobků (nemluvě o dalších chemických látkách, co se do těchto čajů přidávají, aby zůstaly delší dobu „čerstvé“).

Poznámka 1:

„Červené čaje obsahují největší množství teinu (kofeinu), ze všech zde uváděných druhů. Je to proto, že procházejí celým procesem oxidace.“

Poznámka 2:

„Našel jsem informaci, že černý čaj se v Číně v době vlády dynastie Tang užíval nižšími vrstvami obyvatel užíván jako barvivo na oblečení, kvalitnější si nemohli dovolit.“.

Je velmi těžké psát o tomto druhu čaje. Jedná se o natolik specifický druh, že se jím zabývají celé weby a i po několika letech mají pořád o čem psát . To je také důvod, proč se omezím pouze na menší úvod to jeho problematiky, či spíše představení a zbytek nechám na odborných článcích povolanějších lidí.

Pu-er, pu-erh, pchu-er jsou zpravidla označení pro čínský čaj pěstovaný v čínské provincii Yunnan v jižní Číně, zpracovává se užitím dodatečné oxidace červeného čaje a svůj název získal pravděpodobně podle hlavního města provincie, Puerh. Lístky se získávají z Camellia Sinensis druh Assamica, tedy velkolisté odrůdy čajovníku čínského.

Dělí se do dvou skupin:

Sheng

Světlý nebo zelený puerh. Vyrábí se ze zeleného čaje, to znamená, že čaj neprošel oxidací. Čaj se prodává již v této podobě nebo častěji je dále zpracováván, čaj se znovu lehce napaří a slisuje. Nejčastějšími formami jsou koláče (beeng), cihly (fang) a hnízda (tuo). Slisovaná forma se balí do tkaniny připomínající papír a je připravena k dalšímu zrání. Lehkým napařením těsně před slisováním se znovu nastartuje proces oxidace, díky čemuž může čaj zrát. Zrání je vlastně pomalou oxidací, k níž čaj využívá vody a kyslíku obsažených ve vzduchu.

Shu

Tmavý puerh. Postup zpracování je podobný běžné fermentaci (kvašení). Listy jsou nahrnuty do větších kup, pokropeny vodou a ve vlhké místnosti ponechány s jistými druhy plísní procesu oxidace. Tento druh zraje nejméně rok, než je slisován a připraven k vývozu.

Pu-erh je ponechán svému zrání i velmi dlouhý čas a čaje staré několik desítek let nejsou žádnou výjimkou, taky ceny stoupající do tisíců korun tomu odpovídají. Dále se o tomto druhu čaje nechci rozepisovat, jen pod článkem najdete odkazy na stránky, kde jistě najdete odpovědi na Vaše otázky.

Poznámka 1:

Čaj Pu-erh má velmi zvláštní chuť. Někteří jí popisují jako honosně zemitou, kouřovou a podobně. Já se přikláním k „plísňové“. Zvláště u starších ročníků. 24letý Pu-erh co jsem mněl naposledy v čajovně, mi připomínal starou navlhlou půdu. Tím nechci říct, že by nebyl dobrý, jen že člověk by si měl dát pozor, aby později nebyl překvapený, že pu-erh nepřipomíná žádný čaj, co dříve pil.

Poznámka 2:

Zajímavá je také otázka mikroflór, plísní, hub, které jsou obsaženy v tomto čaji. Ať chceme nebo ne, některé tyto plísně jsou i nebezpečné. Proto by jsme si vždy měli dávat pozor, z které části světa je čaj dovezen a nekupovat Pu-erh od každého překupníka, jen proto že jsme slyšeli, že po něm budeme pěkně štíhlí a zdraví.

Poznámka 3:

Obecně se mluví o tomto čaji, jako o zázračném léku. Nechci popírat zdravotní účinky Pu-erhu, ale po tom, co jsem při psaní tohoto článku narazil na pár stránek o zdraví (webové stránky s radami ženám jak zhubnout bez námahy jen popíjením čaje), kde popisovali, že Pu-erh Vás zbaví tuku a cholesterolu, musím Vás varovat. Stejně jako je voda považována za zdravou, ale vypití 6ti litrů Vás přivede do komatu, tak i Pu-erh je zdravý, ale pít jej denně po litrech je cesta do nemocnice.

Závěr

Považuji tento čaj za jeden z nejzajímavějších a doporučuji jej aspoň jednou zkusit. Přidávám k tomu radu, že pokud pijete Pu-erh prvně, klidně první záliv vylijte a začněte až druhý, jemnějším nálevem.

[cz] Česká stránka věnovaná tomuto čaji
[en] Anglická stránka, kde o Pu-erhu najdete snad vše
[en] Blog 1 anglicky
[en] Blog 2 anglicky

Je to druh čaje vynikající světlejší barvou nálevu a lehčí, méně výraznou chutí. Křehké bíle ochmýřené, dosud nerozvinuté tipsy spojené s nedorostlými lístky rostliny Camellia sinensis, se sbírají ručně na začátku vegetačního období, dokud nezačne období dešťů, které způsobí rozvinutí lístků a ztrátu možnosti získat materiál pro výrobu bílého čaje. V některých oblastech se rostliny pěstuji mírně zastíněné, aby se lístky nestačily rozvinout a vydržely do sběru a pro menší množství chlorofylu v listech. Pokud, bychom byli ještě detailnější, zjistíme, že některé druhy se nevyrábějí z kombinace pupenů a nerozvinutých lístků, ale pouze z pupenů pokrytých jemným chmýřím (např. Yin Zhen) nebo lístků (např. Bai Mu Dan).

Po sesbírání se lístky ani pupeny nijak nezpracovávají (nezavinují ani netvarují). Nejdříve se nechají zavadnout, potom se suší na slunci. Bílý čaj se nepraží ani neoxiduje, a proto si uchovává jemné složení a jedinečnou chuť a i proto obsahuje ze všech druhů nejmenší množství kofeinu. Nakonec se čajové lístky třídí podle velikosti.

Čajové lístky pocházejí z množství čajových odrůd, z nichž nejznámější jsou Da Bai (Velká bílá), Xiao Bai (Malá bílá), Narcissus a Chaicha keře.

Musíme si uvědomit, že pouze ty nejvrchnější lístky a pupeny mohou být použity pro výrobu tohoto čaje, a proto jsou vzácné. Nemůžeme vyrábět libovolné množství, aby uspokojilo poptávku a současně neúměrně nenavýšilo cenu.

Historie

Bílé čaje se pro jejich jedinečnost a jemnou chuť staly oblíbené již ve staré Číně. Dříve se bílé čaje odváděly přímo na císařský dvůr a pití bílého čaje bylo výsadou císařů. Podle tradiční čínské představy byl císař, zvaný též tchien-c „syn nebes“, nejvyšším vládcem a jako takový si zasloužil pouze to nejlepší, tedy i ten nejlepší čaj. Samotný sběr a zpracování se řídily velmi přísným kodexem. Mladé dívky hned za úsvitu, oblečené v čistém oblečení a v rukavičkách, sbíraly ty nejlepší lístky, z těch nejkvalitnějších keřů, vyhrazeným pro jeho císařské veličenstvo. Za zvuku bubnů a modliteb se čajové listy sušily a každý kdo s nimi mněl přijít do styku se musel pravidelně mýt a nejíst kořeněná jídla, aby čaj nenačichnul.

Poznámka 1:

Čaj své jméno získal podle zřetelně stříbřitě-bílého ochmýření, které pokrývá pupeny a mladé lístky.

Poznámka 2:

Četl jsem že, dříve se bílý čaj získával z divokých čajových stromů, které se dnes daří pěstovat ve formě zákrsků, ale nevím, zda je to pravda.